Když jsem byla jen já

Asi nejdřív začnu tím, že jsem si nikdy nemyslela, že budu mít potřebu o svém porodu psát. Nevedla jsem si těhotenský deník, ani jsem neměla náladu pročítat desítky článků a příběhů jiných žen. Chtěla jsem to nějak prožít, projít tím, udělat to, co bude třeba.

Ale zpětně si říkám, že právě proto ve mně zůstalo tolik nepojmenovaných emocí, které teď potřebují ven. Nedávno se ke mě dostala vaše stránka, tak jsem se rozhodla využít příležitosti a ze svého dnu, kdy k nám malý D. přišel :).

Začalo to nevinně. Bylo to jedno z těch obyčejných rán, kdy si člověk ještě připadá, že má na všechno  čas. Vstala jsem, dala si čaj, chvíli četla, byla sama. Malé pnutí v břiše jsem si nejdřív nechtěla připustit, ale bylo jiné. Nenápadné, hlubší. Ani ne bolestivé, spíš intenzivnější.

S každou hodinou to sílilo a pomalu to jakoby mé tělo začalo přitahovat k zemi. A já najednou cítila, že dnešek nebude jako jiné dny. A taky, že nemám žádný plán. Všichni mi říkali, jak důležité je mít plán. Ale můj plán byl jen jeden: slyšet se. Nechtěla jsem nic potlačovat, přehlušovat to, co cítím, radami. Neutíkat před strachem, ale být tam. Se sebou a s ním.

„A taky, že nemám žádný plán“

Porod se rozjížděl pomaleji, než jsem čekala. Hodiny šly, a já se mezi kontrakcemi stihla dívat z okna a přemýšlet, jestli už „to“ je ono. Četla jsem někde, že až budeš rodit, poznáš to. Ale já si tím nebyla jistá. Až později jsem pochopila, že někdy se porod nehlásí hlukem, ale spíš tichem. Manžel je v tomhle naprosto duchapřítomný a věděl, že klidná atmosféra je pro mě v tu dobu nezbytná.

Do porodnice jsme jeli, když už jsem nemohla stát. Záda se mi kroutila, třásly se mi nohy, ale přesto jsem byla klidná. V autě jsem se dívala na míhající se stromy a v duchu si opakovala: „Tělo ví. Tělo ví.“

„..porod nehlásí hlukem, ale spíš tichem.“

V porodnici jsme měli štěstí. Narazili jsme na porodní asistentku, která mi/nám nechala prostor. Nešla na mě s monitorem, nepronesla žádné zneklidňující věty. Přišla, podívala se, pohladila mě po zádech a řekla jen: „Jde to krásně.“ A to byla jediná věta, kterou jsem tehdy v tu chvíli potřebovala.

Prasknutí plodové vody přišlo náhle. A s tím i první větší panika. Najednou mi bylo všechno mo. Světlo, slova, doteky. Každý pohyb bolel. Přesun z postele na žíněnku byl jako výstup na horu. V tu chvíli jsem pochopila, že porod není boj, ale vzdání se kontroly a odevzdání se celému procesu.

Začala jsem křičet. Ne tak, jak to vidíte téměř denně ve filmech. Ale syrově. Nízkým, hrdelním hlasem, který jsem v sobě nikdy předtím neslyšela. Nešlo to ovládat. Nešlo se tvářit a chovat se klidně, vyrovnaně, pokorně. Byla jsem zvíře. A zároveň nejvíc člověk, jakým jsem kdy byla. Nikdy dřív jsem tak intenzivně nevnímala každou část svého těla. Všechny myšlenky šly stranou, jako kdyby je mozek vytěsnil, abych tam mohla být jen já. V přítomnosti, naplno a zároveň jen v sobě samé.

Ten okamžik, kdy se hlavička objevila, byl nadpozemský. Ani ne krásný. Spíš syrový, temný, krvavý. A pak přišel pláč. A já se rozplakala s ním.

Položili mi ho na hruď. Mokrý, teplý a rázem tichý. Jeho dech mě zalechtal na krku a já měla pocit, že se narodilo nejen dítě, ale i mé nové já. Žena, která ví, jaké to je, když se celý svět zúží do jednoho okamžiku. Do jedné bolesti. Do jednoho výdechu. Do jednoho pohledu.

„..jako kdyby je mozek vytěsnil, abych tam mohla být jen já.“

A víte, co bylo možná nejsilnější? Co přišlo potom. Ten klid. To ticho. To rozbití všech očekávání.

Nikdo mě na ten pocit nepřipravil. Ležíš tam, dítě v náručí, všechno skončilo a přesto to celé teprve začíná. Bolí tě tělo. Bolí tě vnitřnosti. Ale zároveň máš v sobě klid, který se nedá vysvětlit.

A právě tehdy jsem věděla, že žádná kniha, žádný kurz, žádný rozhovor vás nepřipraví na to, co znamená porod. Můžete mít všechno načtené. Ale teprve když se vám třese stehno pod vlastní vahou, když prosíš, aby to už skončilo, a přitom víš, že to musíš dokončit. Teprve tehdy se zrodí příběh, který je jen tvůj.

Teď si říkám, že tohle možná píšu hlavně pro sebe. Abych nezapomněla. Abych nezapomněla, že jsem to zvládla. I bez plánu. I s pochybnostmi. I se strachem. Možná ale i pro jinou ženu, která tohle bude číst. Aby věděla, že to dá. Ne tak, jak si myslí, jak plánuje. Ale dá to po svém. A právě v tom je podle mě ta síla.

Daniela a D.